HISTORICKÉ KOŘENY LÁZNĚ

Historie lázně svými kořeny sahá do hluboké minulosti. Už před 6 tis. lety Egypťané přikládali velkou váhu čistotě těla a všeobecně používali lázně. Egyptští kněží se během dne  umývali čtyřikrát: dvakrát ve dne, dvakrát v noci. Protože všude měli překrásně zařízené lázně, přístupné pro každého. Náklonnost k lázni a masáži, střídmost v jídle napomáhaly Egypťanům udržovat štíhlou postavu a pomáhaly úspěšně se bránit předčasnému stáří. Egyptští lékaři toho času byli považováni za nejlepší na světě, a jejich umění při léčbě různých nemocí se téměř neobcházelo bez vodních procedur tj. bez lázně.

1,5 tis. let před naším letopočtem se lázeň hojně využívala za hygienickým a léčícím účelem v Indii.

Ve starověkém Řecku se lázně objevily nejprve u Sparťanů. Byla to kulatá místnost s kamenným otevřeným ohništěm uprostřed.
Zvláštní lásku a popularitu měly lázně u starých Římanů. Tady doslova existoval kult lázně. Dokonce, když se zdravili při setkání místo přivítání se ptali: „Jak se potíš?“ Římané si prostě nedovedli představit svůj život bez lázně. „Lázeň, láska a radost – do stáří jsme všichni spolu“, - takovýto nadpis se zachoval do dnešní doby na zdi jedné staré budovy.

V lázni se Římané nejen myli, ale také debatovali, malovali, četli básně, zpívali, pořádali hody. Při saunách existovaly masážní místnosti, prostory pro fyzická cvičení a sportovní utkání, knihovny. Bohatí Římané navštěvovali lázně dvakrát za den.

Jak soukromé, tak i společenské římské lázně (termy) se vyznačovaly mimořádným přepychem – drahocenný mramor bazénů, stříbro a zlato umyvadel. Ke konci I. století př.n.l. v Římě bylo postaveno 150 společenských lázní.

Je zajímavé poznamenat, že místnosti pro pocení se vyhřívaly stejně, jako v současných ruských lázních a finských saunách: v rohu pec – ohřívadlo, na bronzovém roštu – kameny nad rozžhaveným uhlím. Existovaly také místnosti se suchou a vlhkou párou.
Ve starověkém Římě lázně fungovaly i jako prostředek na mnohé nemoci. Konkrétně vynikajícího římského lékaře Asklepiada (128-56 př. n.l.) za jeho přízeň k lázeňské vodoléčbě dokonce přezdívali „koupáč“. Aslepiad se domníval, že pro vyléčení nemocného je zapotřebí čistota těla, přiměřená gymnastika, pocení v lázni, masáž, dieta a procházky na čerstvém vzduchu. „Nejdůležitější je, - tvrdil Asklepiad – ovládnout pozornost nemocného, zruinovat jeho sklíčenost, obnovit zdravé představy a optimistický vztah k životu“. Právě lázeň zrovna vytvářela podobné pocity u nemocného.

Parní lázeň v Rusku (mýdlová, movňa, mov, vlazňa) byla známa u Slovanů už v 5-6 století. Lázeň využívali všichni: knížata, urození lidé i prostý lid. Mimo svého čistě funkcionálního významu hrála lázeň velkou roli při různých obřadech. Např. lázeň se považovala za nutnou v předvečer i v druhý den svatby, přičemž návštěva lázně byla doprovázena zvláštním ceremoniálem.

O ruských lázních psali mnozí zahraniční cestovatelé.
Olearij (německý vědec, 1603-1671), který uskutečnil cestu do Moskovie a Persie v letech 1633-1939, psal, že Rusové se pevně drží zvyků mýt se v lázni…a proto ve všech městech a obcích mají velké množství obecních a soukromých lázní. Olearij, mimochodem, se zmiňuje, že Rusové usoudili, že Lžedmitrij  je cizozemec, protože neměl rád lázeň. „Rusové, - sděluje Olearij, - snášejí silný žár, od kterého všichni rudnou a vysílí se natolik, že už nezvládají zůstávat v lázni, vyskakují nazí na ulici, jak muži, tak i ženy a polévají se studenou vodou, v zimě však vyskakují z lázně do dvora, válejí se ve sněhu, třou jím tělo jako mýdlem a pak opět jdou do lázně“.         

Výstavba lázní byla povolena všem, kdo měl dostatek půdy. Nařízení z roku 1649 předepisovalo „ mylně stavět na zahradách a polních místech, ne poblíž pánských domů“. Domácí lázně se vytápěly pouze jednou týdně, v soboty, a proto soboty byly považovány za lázeňské dny a po nich nepracovala ani prezenční místa. Obvykle se v domácích lázních myly celé rodiny současně, muži a ženy se pařili pohromadě. Ostatně i ve společných („obchodních“) lázních se lidé různého věku a pohlaví také pařili a myli pohromadě, pravda, ženy na jedné straně, muži na druhé. Až teprve v roce 1743 senátním nařízením bylo zakázáno v „obchodních“ lázních mýt se mužům pohromadě se ženami a mužskému pohlaví staršímu sedmi let vcházet do ženské lázně a ženskému pohlaví téhož věku stejně tak do pánské.
Jak je napsáno v jednom starém traktátu, umytí dává deset výhod: jasnou mysl, svěžest, čilost, zdraví, sílu, krásu, mládí, čistotu, příjemnou barvu kůže a pozornost krásných žen. Poznamenáme, že ten, kdo se vyzná v parní lázni, chodí do lázně nejen aby se umyl, ale aby se prohřál a vypotil.

Prohřátí organismu přivádí k blahodárné změně funkcionálního stavu a systémů organismu, posílení látkové výměny, napomáhá vývoji obranných a kompenzačních mechanizmů. To se vysvětluje příznivým působením tepla a pocení na srdečně-cévní, dýchací, termoregulační a endokrinní systém u většiny lidí. Lázeň uklidňuje nervový systém, obnovuje čilost, zvyšuje rozumovou činnost.

Podívejte, co napsal o ruské parní lázni ještě v roce 1778 Portugalec Sanchéz – lékař imperátorky Elizabety Petrovny (tento traktát můžete najít v Moskvě v Leninově knihovně): „Já nedoufám, že se najde takový lékař, který by nepřiznal parní lázeň za prospěšnou. Každý jasně vidí, jak by byla společnost šťastná, kdyby měla netěžký neškodlivý a tolik účinný způsob, který by mohl ne jen zachovávat zdraví, ale léčit nebo tišit bolesti, které jsou tak časté. Já, z mé strany, jen jednu Ruskou lázeň, připravenou vhodným způsobem, počítám za způsobilou k přinášení tak velkého prospěchu člověku. Když pomyslím na množství léků a lékáren z chemických laboratoří, to kolikráte jsem si přál vidět, aby polovina nebo tři čtvrtiny těchto, vždy nákladně stavěných budov, se přeměnila na lázně Ruské, ve prospěch společnosti“. Na konci života, když odjel z Ruska, napomáhal Sanchéz otvíraní ruských parních lázní ve všech metropolích Evropy.